Psychologie politické strany

Politické strany zjevně představují všude ve světě velmi zvláštní společenský útvar. Podíváme-li se zpět např. na naše politické dějiny 20. století, vidíme politické strany různého typu, většinou však vyvolávající spíše negativní, než pozitivní dojmy. Stranická politika První republiky je známa svou hašteřivostí, zákulisností a často i malostí, která v poválečném vývoji připravila půdu pro nástup strany typu zcela obludného. Ani obnova politických stran po roce 1989 nepředvedla zdaleka vytoužený ideál politické strany, jako organizace vnitřně otevřené, demokratické, poctivé, pravdivé, pouze a výlučně sloužící veřejného zájmu v rámci čistých principů, které si ta či ona politická orientace vytyčuje.

Proč tolik vzdoruje realizace těchto často navenek halasně proklamovaných stranických ideálů? Jak je možné, že vnitrostranická realita nakonec téměř vždy sklouzne k nechutným praktikám, které jsou často karikaturou původně vytyčených cílů? Podobně jako v ekonomické teorii, je třeba i zde začít rozborem motivů a vzorců jednání základních stavebních kamenů sociálního útvaru, který zkoumáme, a to členů politických stran. Co vede někoho k tomu, aby se stal členem, aktivním či pasivním, určité politické strany? Pokusme se o výčet možných motivů, s nimiž se v našich politických stranách setkáváme, aniž bychom jim připisovali v tomto okamžiku nějaké váhy:

• Snaha o dosažení jisté společenské změny – v našem případě šlo na začátku devadesátých let zejména o transformaci od centrálně plánované ekonomiky k ekonomice tržní, budování demokratických institucí, posléze v polovině devadesátých let se významným cílem stal boj proti projevům „mafiánského kapitalismu“, tedy významná korekce dosavadního směru ekonomické transformace, vstup do EU atd. Celkově klíčovým tématem bylo a je přivedení země na evropskou úroveň (na úroveň „západu“), ať už jde o strukturu a kvalitu demokratických či ekonomických institucí, životní úroveň, prosperitu, ale i zařazení do evropských ekonomicko-politických struktur. Jinde může jít např. o ekologické cíle, práva určitých sociálních skupin atd. Obecně lze říct, že jde o jakousi touhu po „lepším světě“ a snahu přispět k jeho budování.
• Účast na veřejném životě, ať už nepřímo ovlivňování zvolených zastupitelů/poslanců atd., či přímo aspirováním na tyto funkce. Tento motiv nelze chápat jako pouhý prostředek pro dosažení výše uvedeného, ale jako vyjádření naprosto elementární lidské potřeby podílet se na správě věcí veřejných, od úrovně lokální po úroveň republikovou, evropskou, či světovou. Veřejnou správu je dále třeba také chápat do značné míry jako profesi, k níž se někdo cítí povolán podobně jako k lékařské, učitelské nebo jiné praxi. Členství v politické straně je potom standardní cestou jak se o takovéto zaměstnání, volené místo ve veřejné správě, ucházet.
• Socializace – získání kontaktů/známých/přátel, které mohou být i užitečné při dosahování vlastních cílů. Člověk je tvorem společenským, politika poskytuje lidem vděčné téma k rozhovorům, možná je obecně tématem nejfrekventovanějším, zejména vymezíme-li slovo politika, jako jakékoliv záležitosti veřejné, sdílené větší komunitou. Pro mnoho lidí se politická strana se svými schůzemi, sněmy, kampaněmi, kluby, semináři, diskusemi atd. může stát velmi vhodným způsobem pro překonání vlastní sociální osamělosti. Podceňovat nelze ani přirozenou snahu o vytváření sítí kontaktů s více či měně vlivnými lidmi, „networking,“ které mnohé mohou vést ke členství v politické straně.
• Ctižádost. Ctižádost a touha po významnějším společenským postavením je přirozeným motorem lidského jednání a vůbec lidského pokroku. Toto se týká možná právě nejvíce oblasti politiky a tento motiv lze dokonce do jisté míry hodnotit jako pozitivní, pokud je usměrňován respektováním základních morálních pravidel principů dané politické strany.

q Snaha o nalezení uplatnění či zaměstnání odměňovaného lépe, než by dané osobě při její kvalifikace náleželo. Zde se již dotýkáme negativní zkušenosti, kdy lidé neúspěšní ve svých profesích, nebo vůbec neschopní nalézt vhodné zaměstnání, hledají cestu k řešení svých problémů skrze politickou stranu.

q Hledání náhrady za nefungující rodinu, či útěk od jiných osobních problémů. Členství v politické straně může být zdravým „veřejným“ doplňkem normálních rodinných vztahů, ale i substitucí těchto vztahů chybějících nebo nefungujících. S tímto druhým jevem se v našich politických stranách možná setkáme častěji, než je zdrávo. Angažovanost v politické straně se obyčejně stává obrovským konzumentem osobního času. Do nevýhody se tak dostávají ti, kteří mají normální zaměstnání a normální rodiny oproti těm, kteří mají volného času nadbytek, nebo dokonce potřebují od svých problémů utéci někam jinam. Neustálá potřeba účasti na dalších a dalších jednání, řešení stále nových a nových problémů často pomáhá odvádět myšlenky od svých osobních strastí a stát se tak jistou formou psychické drogy.

q Získávání nadstandardních výhod pro sebe, své příbuzné nebo blízké prostřednictvím ovlivňování veřejné správy. Zde již jde o více či méně nepokrytou snahu o získávání těchto výhod ve formě např. přednosti při získávání veřejných zakázek, různých povolení a rozhodnutí, nebo dokonce legislativních změn. Prakticky každý nějakým způsobem přichází do styku se státní správou, mezi blízkými nebo příbuznými má někoho, kdo je ve státní správě zaměstnán, závisí na státních, nebo veřejných zakázkách atd. Pokušení o zneužití politického postavení k ovlivňování ve prospěch svůj nebo blízkých, získání finančních nebo nefinančních výhod, je větší, než si dokážeme připustit.

q Touha po moci, slávě atd. Na rozdíl od prosté ctižádosti zde již máme na mysli touhu do jisté míry chorobnou nerespektující většinu ostatních pravidel a ideálů, usilující o dosažení svých cílů téměř jakýmikoliv prostředky. I tento motiv je v naší politici nepochybně nadmíru častý.

q Diverzní motivy – snaha o ovládnutí a rozklad dané strany, získání informací, nebo pouhé negativní ovlivňování, či rozeštvávání atd. ve prospěch strany konkurenční. I zde základním motivem může být jednoduše víra v politické cíle své (konkurenční) strany, pokud ne určité přislíbené osobní výhody, avšak při nerespektování „férových“ pravidel hry.

Motivy politické angažovanosti můžeme rozčlenit do dvou skupin, na ty spíše pozitivní a na spíše negativní. Přitom je zjevné, že ty negativní jsou často jakousi odvrácenou, nebo extrémní variantou příslušných motivů pozitivních. Odvrácenou stranou víceméně pozitivní snahy o socializaci je útěk od rodinných či osobních problémů k politické angažovanosti. Víceméně normální navazování kontaktů a získávání informací, může přerůst ve snahu o zneužití politiky k prosazování zcela osobních zájmů. Přirozená ctižádost často přerůstá v chorobnou touhu po moci a víra v určité politické ideály může při nerespektování morálky vést ke lžím, předstírání, podvodům, podrazům, ne-li zločinům všeho druhu.

Bylo by naivní domnívat se, že v jedné politické straně existují pouze motivy pozitivní, nebo dokonce, že jeden politik, nebo člen politické strany, bude motivován pouze motivy pozitivními. Naopak v každém jsou bezesporu do jisté míry přítomny některé motivy negativní, přinejmenším potencionálně, a sotva lze najít politickou stranu bez členů, u nichž tyto negativní motivy vysloveně převažují. Konvergence k nim se zdá být vyšší, než si zakladatelé politických stran obvykle připouštějí. Politická strana, v jejíchž rozhodujících orgánech převáží motivy negativní, se stane stranou řítící se k zániku, nebo minimálně k volební porážce, alespoň existují-li zdravě fungující demokratické mechanismy, svobodná, nezávislá média atd., nebo se stane stranou demokracii a společnost vážně ohrožující tak, jak se v uplynulém století opakovaně přihodilo. Pravděpodobnost takového degeneračního procesu politické strany zjevně závisí na kvalitě společnosti, v níž vzniká, tedy zejména na míře respektování morálních pravidel nad různými osobními či nízkými cíly.

Jak ale ve společnosti „morálně upadlé“ vybudovat stranu imunní vůči takové nákaze? Pokud bude selektivně tvořena pouze lidmi morální, odcizí se zbytku společnosti, jako puristická strana, která sice bude ochráněna před uvedenou degenerací, na druhé straně však bude stranou marginálního vlivu. Nezbývá tedy zřejmě než akceptovat „průměrné“ reprezentanty společnosti jako členy strany a pokoušet se posilovat pozitivní motivy politické angažovanosti. Vždyť společenským cílem politiky je nakonec mimo jiné sebeproměňování se společnosti samotné. To vše je možné praktikovat, pokud v samotném vedení strany převažují pozitivní motivy a zároveň snaha o jejich udržení i do budoucnosti. V okamžiku, kdy se do vedení politické strany dostanou lidé reprezentující převážně „negativní“ zájmy, se onemocnění stává akutním a je třeba terapie šokem, např. prostřednictvím volební porážky. Zkušenost ukazuje, že negativní motivy se často koncentrují u „středních“ stranických kádrů, které odvádějí mnoho nevděčné „stranické“ práce mimo politické výsluní a zabarikádováni ve svých pozicích doufají ve vlastní seberealizaci a „odměnu“ v té či oné formě. Právě proto volba vedení strany, nebo stranických kandidátek sbory sestávajícímu z těchto „stranických kádrů“ v sobě nese největší nebezpečí propuknutí uvedené stranické nemoci. Volbách klíčových „vůdců“ co nejširším plénem řadových členů nebo příznivců se zdá být nejlepším receptem, jak čelit tomuto nebezpečí (nevýhodou naopak může být slabá motivace středních kádrů). Žádný recept ale nebude stoprocentní, i zde existuje nebezpečí manipulace „mas“ a laciného populismu atd., vždyť nakonec Hitler vděčil za své postavení široké masové podpoře. Nekvalifikovanost a určitá nutná povrchnost přímé široké volby je odvrácenou stránkou uvedeného postupu. Dostatečný počet „volitelů“, ale na druhou stranu ne zbytečně veliký tak, aby byla umožněna co nejkvalitnější technicky a finančně zvládnutelná „volební kampaň“, vysvětlování a diskuse, se tedy zdá být přiměřeným řešením. Tyto široké volby by měly být, v zájmu koncentrace pozornosti, pořádány pouze pro několik klíčových míst. Pro obsazování těch ostatních je třeba zvolit jinou metodu, třeba i nominační kombinovanou s aklamačním schvalováním, založenou na důvěře široce demokraticky zvoleným „vůdcům“.

Pokusil jsem se rozebrat klíčové motivy, které jsou vnitřními hybateli jednotlivých členů politických stran i těchto stran samotných a které, zejména při podcenění těch negativních, mohou vést k závažné stranické degeneraci a odchýlení od cílů, k nimž mají politické strany sloužit. Na základě tohoto rozboru jsou navrženy i některé preventivní postupy proti této formě „stranického onemocnění.“

Jiří Witzany, 14.2.2003