Evropští demokraté
– Jak dál?
Projev RS ED, Humpolec, 4.12.2004, Jiří Witzany
Vážené dámy, vážení pánové,
stojíme nyní jako Evropští demokraté před závažnou otázkou „jak dál?“ a snažíme se na ni hledat společnou odpověď. Čas, energie i finanční prostředky každého z nás vložené do projektu ED mají svou hodnotu, nyní jde o to, zda tato hodnota bude, pokud jde o volbu budoucí cesty, dobře a moudře investována.
Měl jsem tu čest stát u vzniku politické strany Evropských demokratů od samotného počátku. Jsem přesvědčen, že strana Evropských demokratů v mnoha věcech dosáhla nečekaného a z hlediska vnějších pozorovatelů překvapivého úspěchu. V tom je naše síla. Na druhou stranu je třeba připustit, že mnoho příležitostí a mnoho počáteční politické energie a dynamiky bylo od samého počátku až po dnešek prohospodařeno řadou strategických chyb. Pokud jde o postup v krajských volbách, jsem přesvědčen, že přes mnoho práce, která byla odvedena v krajích i na centrální úrovni, z hlediska zvolené centrální politické linie bylo bohužel prohospodařeno mnoho dynamiky, potenciálu a důvěry voličů získané v úspěšných volbách do EP. Neúspěch v sedmi krajích je především neúspěchem centrální politické linie a relativní úspěch ve čtyřech krajích je úspěchem zejména těchto krajů samotných, do značné míry navzdory centrálně prosazované linii. Ta spočívala ve vymezování se proti partnerovi z úspěšných voleb do EP, proti SNK a nezávislým obecně, v neúspěšné snaze přetáhnout na sebe úspěch těchto voleb a v postavení kampaně na celorepublikovém lídrovi s omezenou viditelností a silou osobností krajských.
Nyní před sebou máme klíčové volby do poslanecké sněmovny, v nichž si již nemůžeme dovolit žádnou vážnou chybu. Možná ode mne čekáte diskusi pouze na téma jednání o integraci s SNK, ano či ne. Ano, myslím si, určitě je třeba jednat a upřímně, ne pouze naoko, hledat vyváženou dohodu, otázka, kterou si v tomto okamžiku musíme klást, je ale mnohem hlubší. Často slyšíme argumenty ve stylu, založili jsme stranu Evropských demokratů, potom tuto stranu musíme budovat, vždyť to je naším cílem, a ne nějaké slučování. Ta otázka tedy je, proč jsme vůbec založili nějakou stranu a co je vlastně naším cílem?? Je snad naším cílem sama strana, řídíme se nakonec jenom stranickým zájmem??
Dovolím si připomenout úvod zákona sdružování v politických stranách: „Výkon práva sdružování se v politických stranách slouží občanům k jejich účasti na politickém životě společnosti, zejména na vytváření zákonodárných sborů, orgánů místní samosprávy …“
Mluvíme tedy sdružování, cílem je tedy sdružit dostatek lidí, od normálních občanů po veřejně známé osobnosti, dostatek politických sil za účelem dosažení, nebo dosahování, sdílených politických cílů. Strana, která se začne příliš úzce a sebestředně uzavírat a zapomene na to, že cílem je sdružování a vytvoření dostatečné politické hybnosti je proto odsouzena k bezmocnosti a neúspěchu. Dnešní situace je navíc taková, že naši potencionální voliči, včetně voličů programově blízkých stran podle výsledků voleb v posledních letech očekávají a vyžadují pokrok v politickém sdružování roztříštěných sil, pokrok ve schopnosti dohody a vytvoření subjektu, který bude schopný reálně prosazovat společně sdílené politické cíle. Pokud tuto voličskou poptávku nedokážeme reflektovat, obávám se, že jsme předurčeni k úpadku. Jedná se přitom nejen o otevřenost vůči již veřejně činným a tedy ne vždy snadno kontrolovatelným osobnostem, které naopak požadují participaci na politickém rozhodování, ale také o zahájení jednání se subjekty, které sdružují více takových osobností. Hledání takové dohody není snadné, není možné bez překonání úzkoprsé sebestřednosti nebo uražené ješitnosti, do takových jednání nelze jít pouze s tím, že hledáme záminku pro jejich rozbití, s tím, že partnera převálcujeme nebo se naopak submisivně necháme převálcovat. Nutným předpokladem integrace politických osobností a sdružení většího počtu takových osobností je v prvé řadě demokratizace ED, přijetí standardních a stanovami popsaných demokratických pravidel hry, tedy utváření a přijímání politických rozhodnutí, zdravá míra subsidiarity, rozdělení a delegace odpovědností. Dovnitř se musíme přestat různým způsobem kádrovat, například prostřednictvím zúženého pojetí „politické práce“ pouze na jakousi agitaci formou lepení plakátů či rozdávání letáků. Vždyť smyslem politické práce nakonec je zejména účast na věcech veřejných zejména prostřednictvím zastupitelských orgánů, a aktivní oslovováním veřejnosti skrze participační formování a systematické naplňování našeho programu, tedy zejména mandátů našich krajských a místních zastupitelů, poslanců či senátorů.
Pokud jde o naši programovou vizi, připomenu klasickou politologickou poučku, podle níž se politické strany formují a existují na základě silných společenských rozporů, na základě výrazné veřejné poptávky. Politická strana, která přestane reflektovat společenskou poptávku, zapomene či ztratí rozpor díky němuž vznikla, a soustředí se pouze na sama sebe, je odsouzena k zániku i kdyby dokázala distribuovat miliony nikoho neoslovujících letáků. Naopak strana, která klade své vlastní stranické zájmy až na druhé místo za zájmem veřejným, za skutečnou společenskou poptávkou, má šanci paradoxně stát se stranou opravdu velkou a silnou. Ptejme se proto, co je to, co občany trápí a co vedlo k prvotní podpoře Evropských demokratů, co je to téma, které rezonuje srdcích a myslích našich potencionálních voličů?? Troufnu si tvrdit, že kromě evropského tématu, tématu prohlubující se a nerozmělňované integrace, spojujícím konceptem je zde touha po spravedlivějším společenském uspořádání, chcete-li po spravedlnosti, férových a obecně platných pravidlech hry, tedy ve smyslu širším než v tom, který je úkolem resortu spravedlnosti. Po roce 1989 byla totiž česká společnost postavena na startovní čáru jakési společensko-ekonomické soutěže. Problémy, který nastaly a vedly k řadě politických otřesů a dodneška zůstávají neřešeny, spočívají právě v příliš očividné nespravedlnosti této soutěže v mnoha oblastech. Došlo snad ke spravedlivému vypořádaní se se zločiny komunismu? Je spravedlivé, že ti, kdo společnost před rokem 1989 terorizovali nebo se na tomto teroru podíleli, dnes patří k ekonomickým a dokonce i politickým elitám? Je spravedlivé, že ekonomická kriminalita vedoucí k obohacení v řádu miliard zůstává bez potrestání zatímco mnoho lidí zbytečně přichází o práci, zatímco například učitelé a jiné profese klíčové pro budoucnost národa zůstávají hrubě podhodnoceni? Je spravedlivý korupční a politicko-klientelský systém, který nedává šanci těm, kteří lépe pracují, ale těm kteří lépe uplácí? Jsou spravedlivé vysoké daně, s nimiž stát neumí zodpovědně hospodařit? Lidé touží nejen po ekonomickém blahobytu ale vnitřně také po pravdě a spravedlnosti. Spravedlivý ekonomicko-společenský řád je navíc osvědčeným receptem na prostředí volné soutěže vedoucí nejlépe k prosperitě, a to je právě to, co Česká republika stále do značné míry postrádá. Ideály pravdy a spravedlnosti stály u vzniku evropské civilizace. Havlovo revoluční a v poslední době poněkud zesměšňované heslo „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ bychom si možná měli uzpůsobit na „pravda a spravedlnost musí zvítězit nad lží a bezprávím.“ Česká společnost trpí nedostatkem hodnotového ukotvení a důvěry v demokratické instituce. Lékem na to rozhodně není liberalismus avšak hodnotový konzervativizmus. Náš největší politický konkurent (ODS) je vše, jenom ne hodnotově konzervativní, je konzervativní maximálně v bytostné snaze o konzervaci existujícího korupčně-klientelského systému. Nenechme se proto dobrovolně posouvat z výchozí pozice konzervativně(liberální) politiky do pozice vyhraněně liberální. Pokoušejme se voliče systematicky přesvědčovat, že naším cílem je spravedlivý a právní řád, který je nutným předpokladem ekonomické a společenské prosperity. A to ne tak, že sami sebe začneme prohlašovat za poslední spravedlivé a že naše touha po spravedlnosti bude spočívat pouze v marketingových heslech, ale v překladu tohoto obecného cíle v konkrétní politické kroky – mějme hlavu v oblacích, ale nohama zkusme stát pevně na zemi, jak říkával T.G.Masaryk.
Co říci závěrem? Na počátku vzniku naší strany proběhla diskuse , zda jí dát název Evropští demokraté či List. Osobně si hluboce přeji, abychom nebyli padajícím listem, ale Evropskými demokraty, jejichž hvězda se stane stálicí na domácím politické nebi. K tomu nám všem přeji mnoho sil a úspěchů!