PPP – riziko skrytého zadlužování veřejných rozpočtu

Náměstek pražského primátora a podle všeho i budoucí ministr pro místní rozvoj v Grossově vládě, Jiří Paroubek, ve svém příspěvku „Městům chybějí miliardy. Hledejme je“ v HN 27.7. představuje PPP projekty jako zázračný způsob jak realizovat rozsáhlé veřejné akce, např. severozápadní část pražského vnitřního silničního okruhu, bez vynaložení veřejných prostředků. Podporuje tak bohužel rozšířenou fikci, podle níž soukromý kapitál může zajistit tyto investice bez dalšího zatížení veřejných financí, v případě hl.m.Prahy již výrazně zadlužených. Skutečnost je ovšem taková, že finanční perpetum mobile neexistuje, veřejné stavby realizované cestou „PPP“ vždy nutně vedou k více či méně skrytému zadlužení veřejných rozpočtů, nebo k dalšímu finančnímu zatížení daňových poplatníků. Jejich komplikovanost a neprůhlednost však může v konečném důsledku způsobit podstatně vyšší veřejné výdaje než při volbě cesty standardní.

Vezměme si jako příklad právě zmiňovanou výstavbu SZ části pražského městského okruhu, která vyžaduje odhadovaných 19 mld Kč. Hovoříme-li o zapojení soukromého kapitálu do této investice, věříme opravdu, že se nám podaří nalézt soukromou společnost disponující volnými 19 mld Kč, která stavbu zainvestuje pouze proto, aby se její představitelé podíleli při otvírání komunikace na slavném stříhání pásky na mnoho kusů spolu s primátorem, jeho náměstkem a dalšími funkcionáři? Pochopitelně takováto soukromá firma bude požadovat velmi solidní návratnost své investice. Za normálních okolností potřebných 19 mld Kč získá ve formě dlouhodobého úvěru a to se znatelně vyšší úrokovou sazbou, než kdyby šlo o úvěr městu. Splátky soukromého úvěru pak budou zakomponovány do velmi vysokých splátek od města, které možná politici budou nazývat náklady na provozování okruhu. Nejde tedy o nic jiného než o přesunutí nutnosti získání cizích zdrojů na soukromý subjekt, za což město ve vysokých pravidelných splátkách tohoto skrytého zadlužení bezesporu zaplatí patřičnou přirážku.

Druhou možností je krytí splátek z mýtného vybraného za vjezd na vystavěnou komunikaci. To je však v podstatě dodatečné zdanění prakticky všech Pražanů, protože téměř každý bude muset komunikaci čas od času jistým způsobem využít. Vzhledem k technické komplikovanosti je však tato varianta v uvažovaném případě spíše nepravděpodobná.

Celá transakce řešená cesto „PPP“ by navíc byla nutně nadmíru komplikovaná, její úspěšnost by závisela mimo jiné na velmi kvalitně uzavřených dlouhodobých smlouvách. Vzhledem k opakovanému selhání města při organizaci jednoduchých veřejných zakázek i při uzavírání celé řady dlouhodobých smluv, jejichž vážné nedostatky až tunelářského charakteru se objevují po uplynutí řady let, existuje při volbě cesty „PPP“ vážné riziko zbytečných ztrát a vícenákladů ne nepodobných kauze „D47“ v porovnání se standardním financováním a realizací plánované investice. Je na odpovědnosti městských politiků, aby namísto hledání finanční fata morgány buď dokázali obhájit financování rozsáhlé stavby z rozpočtových a dluhových zdrojů, nebo aby tuto stavbu v uvažovaném rozsahu jednoduše odmítli jako finančně nerealizovatelnou.

Jiří Witzany, předseda Klubu ED v ZHMP, manažer finančních rizik

1.8.2004